Vmyslíme-li se do dávných dob, a představíme-li si zdejší krajinu na úsvitě českých dějin, po odchodu kmenů germánských, byly zde husté hvozdy a prales, který pokrýval celé údolí kolem naší vesnice, jež bylo značně bažinaté, potok jím probíhající byl větší než dnes, kdy v údolí rozkládají se pole a lučiny, značně již přizpůsobené většímu polnímu výnosu, jelikož celé komplety půdy jsou zmeliorované. Potok v dávných dobách byl větší, širší, v zalesněné ploše bylo i více vody, která do něho sbíhala, tvořil četné tůně, jež pilní hospodáři po vykácení lesů zavezli a zmenšili ku svému prospěchu. Jako celá naše milá česká vlast, tak i naše krajina byla v dávné minulosti bohatá na lesní zvěř, kterou zde člověk - lovec lovil, aby se mohl odívati její koží, již řemínky na sobě sešíval - aby se mohl nasytiti jejím masem, jelikož jenom lesní plody nestačily k jeho obživě. Během doby člověk v naší krajině žijící se civilisuje, z lovce se stává pastýř, který chytá zvěř, ochočuje ji, staví si primitivní obydlí, kácí les, aby zvětšil pastevní plochu a živí se pak masem a mlékem ochočených zvířat. Konečně seznamuje se člověk se setbou obilnin, z pastýře stává se rolník, na místě usedlý kácí les, aby získal větší plochu k polnímu hospodářství. Vznikají vesnice, více vesnic tvoří slovanský kmen, jenž si volí kněze či knížete, jemuž stavějí na méně přístupném místě jednoduchý hrad ze dřeva, hlíny a kamene. Takový hrad stával pravděpodobně na východ od místa obce, na vrchu Hradec zvaném, jak sám název vrchu nasvědčuje, a pyšně vévodil celému zdejšímu kraji. Dnes na místě tom uvidíte jen skrovné stopy ze zbytků zašlé slávy tohoto hradu, na místě kdysi zrušeného hradního života spatříme jen zbytky dávných valů a omšelé balvany, porostlé smaragdově a olivově zabarveným mechem. Poloha hradu byla ze stanoviska obranného dosti výhodná, podobna poloze jiných staročeských hradů. Bylo možno vrch, na kterém hrad stál, obklopiti na západě, severozápadě a severu vodou. Na straně jižní a východní byly asi hradby a brána do hradu. Dlužno ovšem podotknout, že není ve starých listinách a spisech o tomto hradu zmínky, což svědčí o tom, že musel jež dávno zaniknuti.
Až do roku 1924 nazývána byla zdejší obce Hučice. Vezmeme-li na vědomí, že v minulých dobách stával v obci mlýn, jistě chodci na Březnici tudy přecházející již z dálky slyšeli jeho hukot, jakož i hukot vody potokem tekoucí. Jest tedy možné, že název obce vznikl od slova hučeti. Od r. 1924 název místní obce předělán na Hudčice, což asi odvozeno od staročeského hradu, to jest "hraje". Jméno to připomínalo by hudce, tedy obyvatele, kteří zabývali se uměním hudebním. Tradicí zachovala se zpráva, že zdejší obec má jméno od vladyky Huda.
Zmínka o šlechtě, jejíž moc se vztahovala na zdejší obec.
Obec Hudčice leží 3,8 km jihozápadně Březnice. Za války prvních tří Lucemburků, Jana, Karla IV. a Václava IV., tedy ve 14. století, patřila k Rožmitálu. Roku 1347 Sezima, pán na Rožmitále, daroval půl dědictví otcovského, tedy svoji polovici, arcibiskupství pražskému. Druhá polovina měla zůstati jeho bratru Zdeňkovi. S polovicí Sezimovou připadlo půl Hudčic prvnímu pražskému arcibiskupovi, Arnoštovi z Pardubic. To byla tak zvaná část arcibiskupská. Druhá část zdejší obce, tzv. rožmitálská, zůstala v rukou Sezimova bratra, Zdeňka, pána na polovině panství rožmitálského. Od r. 1412 stal se pražským arcibiskupem Konrád z Vechty, byl držitelem poloviny panství rožmitálského a tedy i poloviny místních pozemků. Tento arcibiskup přestoupil k husitství, začež byl dán do klatby. Po jeho smrti, r. 1436, dal král Zikmund Lucemburský, tentýž, který glejt Husovi na cestu do Kostnice vydal, arcibiskupskou polovici rožmitálského panství v zástavu bratřím Janovi a Václavovi Zmrzlíkům ze Svojšína. Tak polovina naší obce, na levém břehu potoka, dostala se pod nové pány, kteří ji později prodali k Březnici. Druhou část zdejší obce drželi Lvové z Rožmitála, jimž patřila i tvrz Uzenice, a po nich páni Grispekové, kteří byli původu bavorského, i ti koupili okolo r. 1550 prodlužené panství rožmitálských Lvů.
Když vypuklo povstání české šlechty protestanské, čili českých stavů, proti králi Ferdinandovi II. Habsburskému, účastnili se ho také rytíři Grispekové, páni na Rožmitále. Florian Grispek vstoupil do stavovského vojska a napsal direktorům, tedy prozatímní vládě české, která prohlásila Ferdinanda II. za sesazena, "že všechno rád udělá, co mu poručí, že jako věrný syn vlasti s ní státi a trvati bude, aby mu škoda jeho ze statků katolíkům vzatých nahrazena byla". Stavovskému vojevůdci, Arnoštu hraběti z Mansfeldu, jenž obléhal plzeňské hradby, poskytne děl ze zbrojnice v Kačerově. Po bitvě bělohorské byl Rožmitál dobyt od pověstného Don Baltazara de Maradas a obsazen. Vítězný Ferdinad II., tak jako mnohým českým rytířům a pánům, tak také rožmitálskému rytíři, protestantu Grispekovi, dal 16. září 1622 výpověď a odňal mu všechno jmění, tedy statek Rožmitál, k němuž náležel zámek a město Rožmitál, Věšín, Buková, Sedlice, Hoděmyšl, Vranovice, Lešetice, Nesvačily, Skuhrov, Pňovice, Bezděkov, Borovno, Trokavec, Mirošov, Skořice, Kolvín a dílem vsi Láz a Hudčice. Správu statku toho převzal Krištof Krásný; byl odhadnut na 36.111 míšeňských kop (míšeňská kopa rovnala se 70ti krejcarům). Jménem císaře Ferdinanda II. darován byl statek arcibiskupství pražskému, tedy kardinálovi Harrachovi, který stal se arcibiskupem. Podobně ožebračeni byli i ostatní členové tohoto protestantského šlechtického rodu, a celá rodina velmi zchudla. Bývalý pán rožmitálský Jan Jaroslav Grispek žil potom ve vsi Draheničkách, nedaleko naší obce, na statku řečeném u Hulů. Tam také byl na den sv. Petra a Pavla r. 1623 úkladně zabit od Jana Karla Příchovského z Příchovic, který sem přijel od Drahenic. Z neznámé příčiny postřelen byl do levého boku, na dvoře byl seknut do pravé ruky mečem, a když spadl s koně, ještě do tváře. Členové rodu Grispeků rychle za sebou umírali, někteří v témž roce. I vznikla a rozšířila se pověst v lidu, že Grispekové, když o všechna panství přišli, společně se otrávili, nechtějíce přečkati rodinného pádu. Brzy po konfiskaci rožmitálského panství připadla rožmitálská část Hudčic pánům Vrábským z Vrábí, a příslušela k Drahenicům. Druhá část Hudčic patřila Přibíkovi z Újezda. Roku 1625 odvádělo faráři bubovickému desátek 11 sedláků Vrbského a 13 sedláků Přibíka z Újezda. Tedy bylo roku 1625 v Hudčicích 24 sedláků. Také zde byl mlýn, který se připomíná hned r. 1586. Z výše uvedeného zápisu a z obsahu celé této stati vysvítá, že místní obec i pozemky kolem ní byly dlouho rozděleny ve dvě části, z nichž každá byla po dlouhý čas pod jiným pánem. Proto byli ve vsi i dva rychtáři či starostové. Na počátku války třicetileté bylo zde 24 sedláků. (Válka třicetiletá byla v letech 1618-1648). Z toho poznáváme, že naše obec byla již před třemi sty lety značně veliká. Zajímavou a přímo zdrcující statistiku usedlostí vykazuje zdejší obec po válce třicetileté. A sice r. 1654: 1 grunt starousedlý, 5 gruntů zkažených, 7 gruntů pustých, tedy opuštěných, a 3 chalupy.
V čele venkovských obcí stáli rychtáři ustanovení vrchností. K úřadu tomu vybírány byly osoby zachovalé, vrchnosti oddané a vládnoucí větším hospodářstvím. Náležela jim péče o hospodářství obecní a vykonávali vrchnostenská práva gruntovní (robotní, úroční a.j.), zač požívali sami úlevy na robotě. Později přejali funkci výběrčích berně a obstarávali konskripce, dodávky a jiné záležitosti vojenské. Každou sobotu scházeli se rychtáři u vrchnostenského úřadu, kde bylo veřejné řízení o to, co bylo potřeba lidu ohlásit. Rychtáři pak rozcházeli se a uváděli zprávy od vrchnosti lidu ve známost.
Odznakem rychtářské moci bylo t. zv. rychtářské právo. Byla to krátká dřevěná hůlka, opletená řemínky a ozdobená lesklými knoflíky. V okresním museu v Blatné jest uchováno několik rychtářských práv - z Budislavic, Hornosína, Málkova Lnářského, Nezdřeva a Ml. Smolivce. Když starý rychtář odváděl svůj úřad vrchnosti, předal právo novému rychtáři, který naň skládal přísahu. Právem dával rychtář znamení, kdo má mluvit, jím měl také moc trestati. To se dělo nejčastěji v hospodě, když povstaly hádky a pračky. Co rychtář vyřknul, to platilo "za právo", která strana toho neuznala při urovnávání menších rozepří, propadla pokutě, aby se pře příliš neprotahovala. Úřad rychtářský trval až do vydání obecního zřízení po roce 1848. Nejstarším známým rychtářem ve zdejší obci byl Šavrda, kolem roku 1586. Roku 1771 byl v naší obci rychtářem Jan Pazderník, jemuž náležela usedlost č. 29. Roku 1774 Jan Simín, v letech 1779-1783 Václav Tichý, v letech 1787-1790 Martin Beruška, v letech 1801-1824 Matěj Truhlář. Jména ostatních rychtářů nejsou známa.
Revoluční hnutí roku 1848, směřující proti absolutismu a pro uplatnění vůle lidu, vynutilo si změnu dosavadního stavu obecní správy. Císař listem ze dne 24. března a ze dne 8. dubna 1848 projevil ochotu vyhověti přáním týkajícím se správy obcí, ale ještě před novou zákonnou úpravou byly někde utvořeny výbory pro správu obecního jmění. Stav tento změněn byl teprve zákonem ze dne 17. března 1849, který hlásal zásadu: "Základem svobodného státu jest svobodná obec". Tím dána obcím značná samospráva, sice menší než v dobách starých, kdy občan závisel na obci i ve všech politických, vojenských i sousedních věcech a všech, avšak jednotná pro všechny obce zdejšího okresu. Prvním známým starostou ve zdejší obci byl František Žid, čp. 23, v letech 1850-1872, po něm Tomáš Pazderník od r. 1872 do r. 1875. Po něm následovali: František Štěpán čp. 39, 1875 - 1878, Jan Pěnička čp. 45, 1878-1884, Josef Kuděj čp. 48, 1884-1887, Jan Viktora čp. 51, 1887-1890, Josef Viktora čp. 22, 1890-1896, Jan Štěpán čp. 39, 1896-1900, František Kuděj, čp. 48 od r. 1900 do r.1903, Karel Češka čp. 46, od r. 1903 do r.1905, František Holý čp. 44, od r. 1906 do r. 1912, František Žid čp. 19, od r. 1912 do r. 1919, Jan Šilhavý čp. 49, v letech 1919-1927, Karel Cibulka čp. 37,1927-1931. Nyní jest starostou ve zdejší obci František Štěpán čp. 39, od r. 1931 do r. 1936, Frant. Kadlec.
Předsedové MNV: Fr. Kadlec, Fr. Podlešák, Ant. Sýkora, Jar. Převrátil, Ol. Vavřička, Václ. Čipera, Josef Štěpán. V roce 1980 spadla obec pod MNV Volenice, od roku 1990 je však znovu obcí samostatnou.
Od roku 1791 se až do roku 1823 vyučovalo - podle vzpomínek chalupnického výměnkáře Václava Pazderníka z čp. 47 (narozeného r. 1817), a výměnkáře Fr. Holana z čp. 41 (nar. 1816) - v domkářské chalupě čp. 58, jejíž majitel Havlín, vyučený krejčí, byl zároveň učitelem. (R. 1823 se odstěhoval do Paďous na Valašsku, jedna z jeho dcer, Anna, zůstala v Hudčicích a provdala se za Jana Pazderníka, čp. 35.)
Od roku 1823 chodily děti do nové školy v Bubovicích - o jejím zřízení však není nic přesnějšího známo. (Bubovice patří k nejstarším osadám regionu, kostel sv. Václava je jmenován už r. 1364, po velkých opravách, jež hradil Přibík Jeníšek z Újezda, znovuvysvětil pražský biskup Šimon z Hornsteinu, r. 1858 se stal kostelem farním.
K farnosti bubovické patřila Březnice, Tochovice, Hrádek, Pročevily a další osady, 13. 12. 1786 bylo sídlo fary přeneseno do Březnice).
Také v Bubovicích se ovšem zprvu učilo po chalupách, jména učitelů však nejsou známa. Teprve r. 1813 se ve školním archivu březnickém, v Courrend-Buch, uvádí veřejná zkouška v Bubovicích 18. října. Jako první učitel je v dokladech uveden Václav Cibulka, vyučený švec; učitelem se stal údajně pro své vědomosti, hezké písmo a znalost kostelní hudby. Byl v Bubovicích i kostelním varhaníkem, stejně jako podučitel Fr. Toman, který od r. 1847 docházel do Bubovic z Březnice. (Každou sobotu tehdy musel každý žák přinést jedno polínko na topení, kdo přinesl malé, byl bit).
Zde je třeba poznamenat: první kniha školní pamětní knihy Hudčic je pozoruhodná tím, že v knize zápisů (jméno pisatele není nikde přímo uvedeno, lze však dovolit, že to byl první učitel, Hynek Fürst) zachytil velice podrobně a fundovaně nejen historii školy a kostela v Bubovicích či historii Březnice a zčásti i Rožmitála, ale také vývoj školství v Čechách. Dokládají to názvy podkapitol: Školství za dob pohanských, Školy křesťanské klášterní až do založení vysokého učení Pražského. O založení university, Kolej Karlova a Všech svatých, Učitelé a žáci před válkami husitskými, Vysoké školy v 15. a 16. století, Školy partikulární v 15. a 13. století, Inspektoři školní a zkoušky veřejné, Školy české po Bitvě bělohorské a válce třicetileté, Školství národní za Marie Terezie, Školní zřízení, Tereziánský řád školní, Vývoj obecné školy české (jen tato má 27 stran!), Školství české za Josefa II., O vývoji obecného školství za Frant. Josefa I....
Dne 3. 2. 1872 psal starosta Hudčic Tomáš Pazderník a 47 občanů slavné c.k. školní radě v Blatné žádost o povolení stavby školní budovy s odůvodněním, že "před 50 roky v obci Hučic škola byla,potom se vystavěla v Bubovicích... v obci Hučic bylo dítek jen 32 ... ale nyní v obci dítek školu navštěvujících je 90 a školní budova v Bubovicích je malá..." Tuto žádost ekonomicky doložil bubovický učitel Matěj Kallista.
Dne 16. 3. 1872 vyzvala okresní rada starostu, aby dříve než k jednání dojde, obec sdělila, "jakých značnějších obětí ku vystavení školní budovy přinésti by se zavázala." 27. 4. obecní výbor odpověděl, že "obec oběti přinese a sice 1. místnost (rozuměj: pozemek) pod stavení školy podlé potřeby a možnosti, i pod zahrádku, ad 2. řezivo, cihly, kámen, písek potřebu, dříví na sušek a latě a povoz na 2 hodiny cesty vzdálené vykonávati...". K dalšímu jednání došlo až v květnu 1874, k "ohledání situace" pak 8. 7. 1874, technické dobrozdání vydal 26. 11. Edvard Schwarz, c.k. staveb. příručí v Písku - avšak, jak uvidíme, ke stavbě došlo mnohem později.
Byl zpracován rozpočet stavby - 11 554 zl. 32 kr., obec však z nedostatku financí moha uhradit pouze 800 zl. v hotovosti, část pak prací a materiálem, a na uhrazení 5 000 zl. požádat o subvenci.
Ke dni 17. 1. 1876 ustanovila okresní školní rada v Blatné Hynka Fürsta, podučitele v Bubovicích, výpomocným učitelem v nové škole ( s ročním služným 400 zl). s povinností "by Jste dne 17. ledna do Hučic se odebral a školu otevřel."
Ještě před tím, 30. 12. 1875, hlásil c. k. okresní školní radě starosta Fr. Štěpán, že "již týkajíce se školy... kdež to všechno náčiní, též byty pro školní dítky k vyučování, též i pro učitele vše připraveno bude ku dni 14. ledna..." A tak 17. 1. "byla otevřena nově zřízená obecná škola, tj. počalo se poprvé vyučovati v najaté školní světnici u rolníka Frant. Žida čp. 19 přetvořené z velké hostinské místnosti. Školou povinných dítek bylo 85." ("Dne 17. června vykonal inspekci školy zdejší c.k. okresní insp. p. prof. Josef Bísek...")
Ve školním roce 1876 (který začal 21. 9.) bylo zapsáno 90 žáků. Učitel bydlel v najaté místnosti u Jana Pěničky čp. 45. A 1. srpna 1876 byl položen základní kámen ke stavbě nové školy. Do základů byl uložen spis, kdy a jak se škola zřizovala, a v tom čase platné mince. Stavba pokračovala rychle: už 11. 11. se sem přestěhoval učitel a začalo vyučování. Stavbu provedl Fr. Nový, člen okresní školní rady a stavitel v Březnici, protokol o ohledání novostavby byl sepsán 10. 11. 1876. (Kronikář si neodpustil poznámku: "Následky tak rychlé stavby se v nejvyšší míře dostavují a budou dlouho poplatnictvu citelny." Okresní lékař Dr. Kavalír konstatoval: "... škola je vlhká, světnice šk. má světlo s pravé strany, záchody přes dvůr a není žádné vody k pití...") Nato 24. 16. 1877 konstatoval okresní hejtman, že "... dle jednacího protokolu správy školy v Hučicích pod číslem 71 oznámeno, že vady tyto odstraněny jsou, což kromě studny se ale nestalo..."
Dne 14. 1. 1877 požádala místní školní rada o "vymožení podpory z prostředků zemských k uhražení stavebních výloh školy...", což činilo 4582 zl. 21 kr. Výsledek: slavná c. k. okr. šk. rada v Blatné odeslala 8. 2. škole jedno počitadlo, míry a váhy metrické, mapu království českého a sbírku knih... H. Fürst ponechán co učitel, avšak "co se týče žádosti Tomáše Pecky, učitele, prosí místní školní rada, by T. P. odmrštěn byl, jelikož... žádal tolik mimo služného, že místní rada vidí se nucena žádost jeho odmrštiti..." Současně okresní školní rada sdělila radě místní "... k odstranění vady, že světlo do škol, světnice s pravé strany vchází usneseno poříditi do 3 oken husté záclony..." (ovšem také "vyslýcháno 9 rodičů pro nedbalé posílání dítek do školy...")
Ve školním roce 1877/78 bylo zapsáno 80 dětí (a katechetou byl novosvěcenec P. Fr. Bečvář z Chelčic, který se přistěhoval do Bubovic jako první duchovní koope-rator). 23. 5. odešel H. Fürst do Soběslavi a na školu nastoupil Václav Rošický, učitel z Březnice. Ovšem jen na krátko: už 28. 12. byl učitelem a správcem školy jmenován (zmíněný) T. Pecka, dosud správce jednotřídky v Rovné u Roudnice (přísahu však složil a skutečně nastoupil až 1. 9. 1878).
Ve školním roce 1878/79 bylo zapsáno 85 dětí (I. odd. - 12, II. odd. - 29. III. odd. - 44/. 18. června byla v obci velká sláva: projížděl tudy do Březnice českobudějovický biskup J. V. Jirsík... 28. 7. byla "ve škole účelu odevzdána vydražitelem Fr. Holanem za 41 zl. studna a pumpa...". V srpnu pak obec dostala na základě vyšetření c.k. okr. ingenieura Aloise Grögera na školu státní subvenci 1000 zl. A konečně "den 10. listopadu zůstane pro obec vždy velepamátným. Bylo totiž vykonáno svěcení školní budovy", jež provedl, "ač po celý den sněhová chumelenice a vítr dělal vysoké závěje", bubovický farář P. Fr. Bureš. 30. 5. 1879 vyzvala okresní školní rada místní školní radu k zřízení tělocvičny na dvoře "pod následky donucení..."
Další rok bylo zapsáno 85 dětí (a 24. 12. byla pro děti poprvé slavnost vánočního stromku "o 33 svíčičkách"), rok nato 89 dětí (a do školy přijaty děti ze Slavětína, které dosud dojížděly do Bělčic, přijat byl i Jiří Ovsík, syn hraběcího hajného z Borku.) 30. 5. 1981 nařídila okresní školní rada " k odstranění vlhka v budově školní zařízení ventilatoru".
"... Dne 3. března 1882 ponechána byla žačka Johana Heverová přes poledne ve škole, matka přišla pro ni, kopala do dveří, vynadávala učiteli... za to odsouzena byla c.k. okresním soudem v Březnici na 3 dny vězení..." V té době bylo zařazeno podle pokynu okres. škol. rady i industriální vyučování, učitelkou se stala manželka správce M. Pecková. "... Dne 2. února 1883 nešťastnou náhodou poranil se správce školy pádem na rovné silnici (klopýtl naraziv na kámen) a prorazil si troubelem dýmky, z níž kouřil, měkké patro tak, že se ranou palec prostrčiti mohl..." (do 4. 3. pak docházeli do Hudčic učit střídavě učitelé z Březnice).
Tak šel čas. Kronika zaznamenávala mnohé - věci podstatné i méně důležité. Počet dětí v osmdesátých a devadesátých letech kolísal mezi 69 a 86, po poslední dva roky před přelomem století poklesl na 56 a 59. Pro zajímavost připomeňme namátkou: V roce 1891 na Zemské výstavě jubilejní v Praze byly "Zkušební listy dvou žáků - Jof. Novotného a Václ. Pazderníka vystaveny..."; v roce 1892 "pod pokutou 5 zl. nařídila 29. října okr. škol. rada míst. škol. radě zříditi do 14 dnů tělocvičnu" (ta však byla zřízena na školním dvoře mnohem později); 21. 2. 1895 "zakazuje se z nařízení c. k. vys. místodržitelství rozšiřování na učitele rozeslaného a školní mládeži doporučeného spisu Modlitba za vlast od V. B. Třebízského"; 26. 4. 1895 "Opatřují-li se budovy školní prapory, zapovídá se se vší přísností, aby bylo k tomu užito národní trikolory..."
V té době byla mnoha dětem poskytována tzv. úleva: "slavné céká úřady" respektovaly, že děti z chudých vesnických rodin musí doma pomáhat při polních pracích a je jim povoleno po jistý čas do školy nechodit.
Vynechme záznamy typu "dítky obcovaly službám božím a slavnosti," či měnící se rukopisy střídajících se kronikářů, omezme se jen na pár výpisků. Jako třeba " ... 23. 2. 1905 žulovými kostkami dvůr školy vydlážděn...", jak poprvé "... 17. 4. stromková slavnost byla, při čemž 12 ovocných stromků podél silnic ke Koupi vysázeno žactvem bylo...". Že 12. 9. 1909 zemřel hudčický učitel Tomáš Pecka (působil tu 26 let, pohřben je v Bubovicích). Že 19. 1. 1910 doporučila okr. škol. rada z Blatné míst. škol. radě "aby na vhodném místě opatřila novou budovu školní. Tím způsobem by se zřídila též třída druhá..."
Tady se zastavme: hudčická škola nakvap postavená byla tak špatná, že bylo třeba postavit novou. Jenže řadu let musel okresní i zemský výbor nutit, upomínat,
ba i žalovat místní školní radu, aby opravdu novou školu postavila. Po řadu let se zaznamenává, že "... 11. 5. 1923 pod čj. 111 okres. šk. rada určila míst. šk. radě, by do 4 neděl oznámila místa, která by se pro novou budovu školní nejlépe hodila...",
"... při prohlídce školy shledáno, že míst šk. rada dosud ničehož neučinila pro stavbu školy, ku které byla vyzvána...": "...Z té příčiny ukládá se m. š. r., aby úkolu svému dostála a novou učebnu pro školu novostavbou opatřila..." Dne 17. 8. 1927 konstatuje výtkou Okr. školní výbor, že "... zůmyslně míst. šk. rada vyhýbá se svým povinnostem. Nevykoná-li do konce října co na ní žádáno, budou děti přiškoleny do Bubovic..."Po několik školních roků konstatováno, že "... houba v bytě učitele tak se rozrůstá... že podlahové laťky se trhají, petrolejem vše zalévá, nic však platno...",
"... houba bují, že ředitel musel se vystěhovati a bydliti nemůže..." Zkraťme onen historický horror: obec Hudčice nakonec novou školu, nucena po mnoha urgencích a žalobách, postavila. Roku 1932, tedy po deseti letech. Samozřejmě mezitím došlo i k jiným událostem: 28. 8. 1910 byla v Hudčicích vysvěcena mariánská mešní kaple; 1. 10. 1910 byla otevřena c.k. poštovna (přičiněním míst. odboru Národní jednoty pošumavské). V roce 1934 zaznamenal kronikář - učitel: "Do nejtrpčích kapitol našeho stavovského života bude jistě patřit rok 1913! Byl to rok boje zoufalého a úsilí o zlepšení naší existence..."
V letech první světové války zaznamenává kronika, že žáci sbírali ostružinové listí - "6 kg odevzdáno pro čaj pro vojáky v poli...", dívky "zhotovovaly zimní součástky oděvní z útržků... papírové podešve a ponožky pro vojíny v poli..."
Zapsáno v dubnu 1973
První vyměřování dráhy kol zdejší obce konalo se roku 1872, druhé roku 1884 a třetí okolo roku 1869, tedy krátce před stavbou železnice, s níž se započalo roku 1897. Z počátku nebylo zájmu v naší obci o zastávku. Později občan Jan Šilhavý vyslán byl do Blatné na okresní úřad, aby jednal s příslušnými činiteli o zřízení zastávky v Hudčicích. Jelikož přišel do Blatné bez zplnomocnění od obecního úřadu, byl vrácen zpět s podotknutím, že nebude míti obec Hudčice železniční zastávky.
Při stavbě dráhy v letech 1897 až 1899 pomáhalo též hudčidské občanstvo. Jeden nádeník vydělal denně 60 krejcarů, povozník až 4 zlatky. Vedoucími stavby dráhy byli ing. Václav Brázda, bratři Klihové a jakýsi Vodička. Práce byla rozdělena na úseky. Cizí dělnici byli ve zdejší obci i s rodinami, nebylo na nich viděti mnoho rozkoše. Tehdy vznikl lidový popěvek, jenž dochoval se tradicí, a který svědčí o nízké úrovni tehdejšího dělnického lidu. Aisnponská uniforma všem lidem známá, kalhoty jsou roztrhány, košile žádná. Alou, bratře, kamaráde, podej mi tu hůl, mně leze veš po kabátě jako panskej vůl.
Dělníci, pracující na stavbě dráhy, byli z různých krajů habsburské monarchie, zdejší občanstvo jim říkalo "bratránci". Spali po celé vsi ve stodolách, kůlnách, stájích, ano i ve stozích a v kupách sena, ve volné přírodě pod tmavou bání nebes. Byla to společnost dobrodruhů a existenčních trosečníků, namnoze oddána alkoholismu.
Dráha byla stavěna z Březnice na Blatnou a Strakonice. Z Blatné byla vystavěna odbočka na Nepomuk u Plzně, z Březnice pak odbočka do Rožmitálu pod Třemšínem. Provoz mezi Blatnou a Březnicí byl zahájen roku 1899. Stavba prováděna byla akciovou společností. Zdejší občané nekoupili si ani jednu akcii. Na železničních mostech pracovali zde též italští dělníci, kteří byli tehdy známí jako mistři ve stavbách mostů. Pracovali také na telefonním vedení podél silnic. Roku 1899 zřízena byla také nedaleko obce u Simínského rybníka "Zastávka Hudčice".
Od 1. července roku 1936 byla zřízena u žulových lomů firmy Víšek a spol. při západní straně vrchu Stráže druhá zastávka s názvem Hudčice - Lomy, kde staví i osobní vlaky a motorové vozy.
Do vlastnictví státu přešla dráha Březnice - Blatná roku 1932.
Od poloviny 19. století počala se u zdejší obce ve větším množství lámati žula. Nejstaršími známými kameníky byli zde bratří Krejčíkové a Kuděj ze Slavětína.
Na stavbu dráhy použito bylo též kamene z místních lomů. Roku 1902 přistěhoval se do Hudčic pan Josef Tlustý, rodák ze Skutče na Českomoravské vysočině. Bydlel v domě č. 73. Panu Tlustému a jeho společníkovi Václavu Rejdovi byl obecní lom, tehdy již otevřený, pronajat za 200 Kč ročně. Toto nájemné zůstalo 6 let. Následujících 6 let bylo zvýšeno na 250 Kč ročně. Tito podnikatelé začali s menším počtem dělníků, jichž počet během let stoupal. Vyráběli výhradně dlažební kostky pro Vídeň. S počátku byli vzati do zdejších lomů kameníci ze Skutče. Byli to dobrodruzi, kteří neradi v hostinci platili. V hospodě u Pěničků měli mnoho dluhů, hostinského hmotně poškodili a přivodili zánik jeho hostince. Od nich učili se zdejší občané kamenického umění. Před válkou světovou roku 1914 pracovalo v lomech asi 100 dělníků. Veškeré sklady kostek byly až do roku 1916 odváženy na zastávku Hudčice. Kostkaři museli si kameny z hluboké jámy vynášeti do pracoven, jež byly výše. Od roku 1902 trhána byla žula trhacím prachem. Za války pracovali v lomech zajatci a uprchlíci. Výroba kostek poněkud klesla. Pracovalo se k účelům válečným, na stavbu rakouských silnic, k tomu účelu osvobozováni byli i mnozí vojáci od vojenské služby.
Roku 1903 otevřela firma Žid a spol. druhý lom na svých pozemcích. Lom ten v sousedství lomu, v němž pracovali pan Tlustý a Václav Rejda. Firma Žid a spol. rozšířila v roce 1914 plochu lomu na obecní pozemek. Společníci tohoto lomu byli: Jan Žid, č. 63, Jan Šilhavý č. 49, Josef Truhlář č. 20. V tomto lomu dělány byly výhradně kostky.
Před válkou světovou, r. 1914, otevřen byl třetí lom u nové nynější zastávky, Hudčice-Lomy, na pozemcích rolníka pana Františka Kadlece č. 37. Pracoval tam Vojtěch Trčka z Bezděkova, po něm Josef Bláha, mistr kamenický, nyní (1937) v Březnici. Po něm lom převzala firma Josef Váně a Dr. Karel Klíma z Bělčic. Tato rozšířila jej na pozemek Františka Pazderníka č. 29, jehož pozůstalí jsou dosud (1937) spolumajiteli tohoto lomu.
Na Ptáčkovic poli byl otevřen v roce 1912 čtvrtý lom. Zde začal pracovati Emanuel Trčka z Bezděkova u Rožmitálu pod Tř., pracoval jako mistr kamenický a je zajímavý tím, že po zániku habsburské monarchie (r. 1918) stal se senátorem v nově zřízeném Československém státu za stranu živnostenskou.
Roku 1924 byl zaveden do lomu elektrický proud. Tím usnadněna byla velice práce, počaly se používati technické vymoženosti - elektrické výtahy, čímž odpadlo vynášení kamene na ramenou, dále drtiče kamene, voda se čerpala pomocí elektrického pohonu. Nevyráběly se zde jenom kostky, ale i pomníky u firmy Váně a spol.Vrtalo se stlačeným vzduchem pomocí elektrických motorů.
Nyní pracuje (r. 1937) ve všech zdejších lomech asi 400 dělníků. Jejich počet od roku 1902 stále stoupal. Před válkou (před r. 1914) platilo se od jedné kostky (7+7 palců, tak zvané vídeňské) 22 haléřů. Denně vydělal kameník asi 4 až 8 K, pomocná síla 2 K. V pondělí a v úterý se nedělalo (modré pondělí). V sobotu brali pracující na tehdejší poměry hodně peněz.
V současné době (1937) platí se od 1 m2 kostek drobných 12 Kč 50 h. Od 1 m2 kostek větších 26 Kč (pražská dlažba). Zvláště dobře placena byla dlažba po světové válce, r. 1925.
Od dlažby 8x10 cm až 10x12 cm platilo se v době konjunktury 19 haléřů za kus. Zručný kameník vydělal denně až 60 korun. Denní lamači měli 5 Kč za hodinu.
Vydělali až 40 Kč denně. Pomocný dělník dostal až 2,50 Kč za hodinu, obec měla a má dosud ve vlastnictví tři lomy. Lom u silnice k Bělčicům měla v pronájmu od roku 1902 až do roku 1914 firma Josef Tlustý a Václav Rejda od roku 1914 Josef Tlustý a synové. Nájemné z tohoto lomu bylo v letech 1914-1926 1. 000 Kč ročně, od roku 1926 pak 15.000 Kč ročně.
Druhý obecní lom pronajat byl od r. 1914 firmě Jan Žid a spol. za roční nájemné 500 Kč, od roku 1926 za roční nájemné 10.000 Kč.
Třetí obecní lom pronajat byl od 1. srpna 1928 na 10 roků firmě Žid a spol. (Češka-Truhlář-Šilhavý). Roční nájemné prvé dva roky bylo 500, Kč další léta 1.000 Kč. Největší příjmy pro obec z obecních lomů byly v letech 1926-1930-1931-1932. Ročně vynášely kolem 40.000 Kč.
Před válkou dodávána byla dlažba do Vídně, do Prahy, do haličského Lvova a do větších měst v Čechách. Za války na dláždění silnic v okolí Vídně a vídeňského arsenálu. Po válce dodávalo se nejvíce do Prahy. Právnická fakulta je obložena hudčickou žulou, první nádvoří hradní je vydlážděno dlaždicemi z hudčické žuly, Poštovní ředitelství v Pardubicích a v Brně obkládáno bylo též hudčickou žulou, také Úrazová pojišťovna v Bubnech. Z lomu "Za hory" byl kámen na Žižkův pomník na Žižkově. Byl do Prahy dodán kol roku 1907. Stupně k tomuto pomníku byly z lomu pod Hůrkami.
Nehody a neštěstí v lomech: roku 1910 v prosinci sesula se v lomu firmy Tlustý a synové následkem rychlé oblevy vrstva vrchního matriálu a dopadla na dva dělníky, které zabila. Byli to Josef Tichý z Koupě a František Řanda ze Zalužan, kteří byli pohřbeni 9. prosince na hřbitově v Bělčicích. Jiný úraz udál se před válkou (před r. 1914) Janu Sýkorovi z Bezděkova, který při nabíjení trhacího prachu železným nabijákem přišel o zrak. Mimo uvedené úrazy došlo i k jiným menším úrazům. Roku 1926 nastal výbuch prachu v kanceláři a ve skladišti firmy Žid a spol. Asi 1/2 kg prachu vybuchlo a demolováno bylo půl budovy (skladiště ocele a kancelář), jen kovárna zůstala. V r. 1953 přišli o život úrazem v lomu Josef Převrátil a Josef Jiřinec. K úrazu náhodou nikdo nepřišel.
Elektrický proud byl ve zdejší obci zaveden roku 1924. Jednání započalo hned
v roce 1921. Rozvod elektrické sítě po návsi provedla firma Bohuslav Bartůněk
z Březnice za obnos 100.000 Kč. Obec stala se členem "Otavského elektrického svazu", obdržela též subvenci 45.000 Kč. Přípojky z obecní sítě do domů platila obec
za obnos 17.000 Kč.
Transformátor stál 42.000 Kč
Místní rozvodová siť 47.000 Kč
Domovní přípojky 16.540 Kč
Výlohy obce 6.600 Kč
Úřed. kolaudace 400 Kč
Celkem 112.600 Kč
Roku 1939 zřízen byl při polní cestě do Koupě (mezi lomy) nový transformátor pro rozvod elektrického proudu do lomů.
Tradicí se dochovaly zprávy, že do roku 1849 byly ve zdejší obci časté požáry, Vyhořely domky číslo 38 a 40 (U Ptáčků). Dospělí členové rodiny Ptáčkovy odešli do kostela a zůstaly doma jen děti. Ty šly na půdu se smolničkou pro sušené hrušky a zapálily. Dům č. 42 vyhořel, když se pálily "čarodějnice".
Tenkrát i dospělí byli přítomni pálení. Vyhořely též domy číslo 55 a 29 a stodola číslo 63, která hořela ve dne při velké sněhové vánici, takže občané o tom nevěděli.
Roku 1849 na Hod Boží svatodušní vyhořela stodola číslo 19. Od té doby celých 30 let požárů v obci nebylo, až v roce 1879 ve středu před svatým Petrem vyhořela stodola Josefa Šilhavého č. 43 a chlévy Josefa Holana č. 41.
V roce 1882 v měsíci červnu, v noci, vyhořel dům číslo 19, který náležel tehdy zdejšímu židu Morici Popprovi. Za rok nato, asi 16. července, hořela stodola Josefa Truhláře čp. 20, v březnu r. 1886 obydlí a chlév číslo 27, které náležela Františku Řezníčkovi. Potom po 37 roků ve zdejší obci nebylo požárů; až v roce 1923, o posvícení při taneční zábavě, vznikl požár v hostinci Václava Bartůňka č. 45. Od té doby, až do dnešního dne (28. dubna 1937) ve zdejší obci požár nebyl.
Pomník zdejším padlým vojínům ve světové válce (1914-1918) postaven byl na návsi u kaple v roce 1920. Slavnost odhalení konána byla dne 16. května r. 1920. Kámen na tento pomník darovala firma Žid a spol. Vytváření vykonáno bylo v lomu firmy Jos. Váně a spol. za vedení správce lomu Emanuela Drápala, který pracoval též na černé pomníkové desce. Na pomníku skví se zlatým písmem jména následujících padlých vojínů: Josef Vondrášek z č. 44, padl v Srbsku r. 1914, Václav Vorlíček z č. 80, zahynul v Srbsku v krajině "Parašnici", František Žid z č. 70, zahynul v Srbsku v krajině "Parašnici", Cyril Holan z č. 57, padl na srbském bojišti, Frant. Sladovník z č. 71, byl zajat v Srbsku, zemřel ve Francii, Karel Hájek z č.33, zemřel doma na dovolené v r. 1918 na španělskou chřipku, Jos. Viktora z č. 22 , padl na italském bojišti na Soči, Jaroslav Hájek z č. 13, padl na italském bojišti u města Kamale, Frant. Vondřich z č. 67, padl na ruské frontě v listopadu 1914, Václav Liška z č. 52, padl na ruské frontě, Frant. Pata z č. 70, zahynul v Rusku.
Stavbu kaple podnítil Václav Brázda, r. 1897 stavbyvedoucí na stavbě dráhy, který sám věnoval 300 zl. a dal zpracovat zednické plány mistru Fr. Bierhanzlovi z Březnice. Poté, co tento plán nebyl schválen, vypracoval nový plán arch. Kadeřábek z Písku (což ovšem trvalo dva roky), načež byla stavba oddálena opravami bubovického kostela. Se stavbou se začalo tedy až r. 1909. Na jaře 1910 zaplatil Jos. Viterna rozšíření základů kaple o 1 m. Celkové náklady na stavbu kaple byly 5700 Kč. (Následovaly ovšem i drobné osobní dary pro pořízení harmonia a vybavení.)
Před zavedením elektrického proudu do zdejší obce, tedy před rokem 1924, měli zde již hospodáři benzinové motory. První benzinový motor koupili r. 1912 společně místní rolníci Václav Balík č. 34, Karel Češka č. 46, Rudolf Cibulka č. 41 a Marie Cibulková č. 50 od firmy V. Rosol v Rožmitále p. Tř. za 1800 K. V následujícím roce 1913 přibyl do obce druhý benzinový motor k pohonu hospodářských strojů. Ten koupili rolníci František Kadlec č. 37, Jos. Truhlář č. 20, Frant. Žid č. 14 a Jan Žid č. 63.
Benzinové motory měly tu vadu, že se v zimě obtížně zapalovaly. Od roku 1924 zaváděny byly v obci elektrické motory. Jeden stál tehdy 4.000 Kč. Jejich zavedením získán byl však rychlejší pohon hospodářských strojů.
První šrotovník poháněný benzinovým motorem koupili roku 1913 hospodáři Frant. Žid č. 19, Frant. Kadlec č. 37, Josef Truhlář č. 20 a Jan Žid č. 63. První sekačku na obilí koupili r. 1909 rolníci Václav Balík č. 34 a Karel Češka č. 46 od firmy Knotek-Jičín. První sekací stroj na trávu koupili roku 1915Václav Balík č. 34, Karel Češka č. 46 a Marie Cibulková č. 50, rovněž od firmy Knotek-Jičín.
První spádové vodovody pořídili si v roce 1928 rolníci Václav Balík č. 34, Karel Češka č. 46 a Augustin Holan č. 22. Těchto používají jen v době dostatku vody v půdě. V době veder a sucha trpí tyto spádové vodovody nedostatkem vody.
Roku 1932 koupil si František Štěpán č. 39 elektrický automat (byl to první v obci) na pumpování vody za 7.000 Kč, a napajedla pro dobytek za 2.000 Kč. Roku 1934 zavedl si na louce pod statkem samočinné zařízení, jímž v době sucha zavodňoval pomocí elektrického motoru louku a přilehlá pole, na nichž měl okopaniny (zelí, řepu, tuřín). Na úschovu této zavodňovací soupravy pořídil na louce dřevěnou úschovnu, pokrytou papírem, jež se podobá altánu. Zařízení stálo i s rozvodovými rourami 15.000 Kč.
Silniční doprava, která rozvojem železnice poklesla, nabyla na sklonku 19. století důležitosti rozšířením bicyklů (kol), motocyklů a automobilů. Tvůrcem kola je německý revírník Karel Drais, bicykl zkonstruoval roku 1817. Na jaho "drezině" jezdilo se bez pedálů, odrážením nohama o půdu. Francouzský mechanik Michausc zlepšil roku 1855 šlapadlo a nazval ji velocipedem. Dále zdokonalil velociped Angličan Lawson (zavedl na velocipedu stejná kola), Když Jan Dunlop, skotský zvěrolékař v Belfastu, r. 1888 vynalezl pneumatiky (gumová vzduchem plněná kola), nabyl velociped zvláštního významu. V Hudčicích měl nejdříve velociped František Pecka. Tehdy stál 2.200 K. V současné době (rok 1940) je velociped levným, demokratickým dopravním prostředkem. Našli bychom jej zde téměř v každém čísle. V některé rodině mají dva, někde dokonce i tři velocipedy. V roce 1939 byla ještě možnost získat pěkný velociped za 600 Kč.
Velociped připravil půdu motocyklu. První motocykl byl vyroben roku 1885.
V naší obci měl nejdříve motocykl p. Ludvík Šilhavý. Koupil jej 23. března roku 1926 za 13.900 Kč od firmy Českomoravská Kolben-Daněk. Druhý motocykl zde koupil Jos. Tlustý a synové v červnu roku 1930 za 6000 Kč. Motocykl byl značky "Grizzly". Další koupil Václav Čížek, mistr tesařský.
Trojkolový motocykl měl též zatím správce školy Ladislava Vintiška, který v roce 1931 byl odtud přikázán do Leletic. V současné době (1940) jsou zde tři motocyklisté: J. Vaňáč, mistr kovářský, Bohumil Hájek, mistr kamenický, a Otto Bartůněk, def. uč. podle § 4. učit zákona. Tento koupil v roce 1939 nový motocykl značky "Jawa" za 5.800 Kč od pražské firmy Ing. Janeček, Zbrojovka v Praze.
Z trojkolových motocyklů se vyvinula auta. Dějiny moderního auta počínají r. 1885, kdy sestrojili nezávisle na sobě Němci Bohumil Daimler v Cannstadtu u Stuttgartu a Karel Benz v Manheimu vozy poháněné benzinovým motorem. Průkopníky automobilismu byli až do konce 19. století Evropané: Francouzi, Němci, Angličané. Teprve na počátku 20. století získala primát ve stavbě aut Amerika úsilím světoznámých závodů Fordových v Detroidu, které těžily z vynálezů evropských. V roce 1927 bylo ve Spojených státech severoamerických 20 milionů aut. V Evropě v téže době jen 2.600.000 . V Československé republice bylo v roce 1927 13.000 aut osobních a 5.000 aut nákladních.
První osobní auto ve zdejší obci koupila firma "Žid a spol." roku 1930 za 39.000 Kč. Koupeno bylo od automobilky "Českomoravská Kolben-Daněk." byla to čtyřsedadlová Praga. Třetí osobní auto v Hudčicích koupil roku 1933 zdejší řídící učitel Jan Kodat. Je to čtyřsedadlové auto značky "Praga Piccolo" se čtyřválcovým výbušným motorem obsahu 1 l. Bylo koupeno od Českomoravské Kolben-Daněk v Praze-Karlíně za 26.500 Kč. Čtvrté osobní auto v Hudčicích koupil Václav Bartůněk roku 1935. Bylo již starší, značky "Praga". Stálo 5.000 Kč.
První nákladní auto v Hudčicích koupila firma Josef Tlustý a synové roku 1939 za 71.000 Kč. Je to auto značky "Praga" od Českomoravské Kolben-Daněk.
Po roce 1930 se zřizováním nových soukromých vodovodů počínají si zdejší zámožnější občané zařizovati též koupelny.
Roku 1932 zařízena byla koupelna u Tlustých v č. 79. Byla koupena v Komárově u Hořovic za 3000 Kč. Téhož roku 1932 zařízena byla koupelna u Šilhavých v č. 49 za 6500 Kč, roku 1933 zařízena byla koupelna u Štěpánů v č. 39 za 1 800 Kč. První elektrická kamna koupil v Hudčicích František Řanda č. 44 roku 1940 za 5000 Kč. Možno na nich vařiti a péci, též lze s nimi byt vytápět.
Před světovou válkou (před rokem 1914) a za světové války (1914-1918) byly zde celkem tři politické strany: Sociální demokracie, Křesťanští sociálové a Agrární strana.
Za Českoslovenké republiky 1918-1939 zde byly opět tři politické strany: Sociální demokracie, Lidovci (soustřeďovala členy bývalé str. Křesťanské) a Republikánská strana vznikla z Agrární strany
Zdejší spořitelní spolek "Kampelička" byl založen roku 1900 na popud správce školy Bohumila Kadlece, který propagoval myšlenku družstevní společně s místním obchodníkem Janem Šilhavým. Počet členů při založení byl 29, počet členů roku 1939 byl 220. Výše vkladů k 31. prosinci 1939 byla 1.687.282,- Kč.
Jako pokračování meliorace provedena byla úprava potoka v obci a v lukách pod obcí až k Peci. Úprava ta byla nutná, poněvadž při deštích voda tekla přilehlých obydlí a stodol. Vzhled obce neupraveným potokem trpěl, jelikož sloužil též za shromaždiště odpadů všeho druhu. Projekt k regulaci vypracovala firma ing. Holeček z Klatov. Stavbu provedla firma ing. Boh. Štětina z Mirovic. Se stavbou započato 17. října 1933, skončena byla 6. října 1934. Podnik proveden byl opět družstevně pod názvem Vodní družstvo Otava. Půda a bahno nebylo od té doby (r. 1932) při přívalech a deštích odnášeno s luk. Vodní družstvo, sekci II. řídili ti samí činovníci jako Vodní družstvo v Hudčicích, sekci I.
Z někdejší úřední korespondence.
Věc: Hlášení ukořistěných věcí po Němcích.
V obci Hudčicích zůstaly následující věci zabavené partyzány z Blatné dne 8. 5. 1945. 2 radiopřijímače, z nichž 1 má půjčený politický vězeň Jan Štěpán, rolník v Hudčicích čp. 19 a 1 má půjčený Alois Ježek v Hudčicích čp. 59, který následkem nasazení v Říši jest na obě oči slepý. 2 jízdní kola poškozená, která má 1 Josef Tlustý v Hudčicích čp. 79 a 1 Bohumil Štěrba Zliv-Bubovice, oběma byla kola Němci ukradena při převratu, byla jim půjčena.
1 psací stroj jest používán MNV.
1 strojek na stříhání dobytka ponechán pro potřebu místních zemědělců v držení V. Viktory čp. 50.
1 lehký vůz rozbitý, přenechán Karlu Cibulkovi čp. 37, který svůj vůz musel za války odevzdati.
Zabavené peníze v částce 29.800 K jsou vloženy na vázaném vkladu u Kampeličky v Hudčicích, k nimž připsány složené marky na poštovním úřadě v částce 169 RM t.j. 1690 K. Obec musela zaplatiti při tažení Vlasovovy armády za 1 tažného vola V. Balíkovi čp. 34, kterého vojáci zabavili a zabili a nic nezaplatili, částku 7000 K, dále vyplatila Karlu Vrbovi škodu způsobenou těžkým vojenským autem plně naloženým, vjetím do budovy, při čemž byla rozbita studna, vrátka, hradba, králíkárna, hospodářské stoje a budova částku, 7000 K. Dále musela obec dáti zálohu na potraviny dodávané uprchlíkům a vyplatiti účet řezníka K. Nusla v Březnici v celkové částce přes 10.000 K. Mimo toho má obec pohledávky za palivo, světlo, použití a poškození školy ubytovanými uprchlíky. Žádáme, aby peníze Němců 31.490 K vázaných vkladů uložených u Kampeličky v Hudčicích byly obci Hudčicům ponechány náhradou za obcí vyplacené peníze a škody, neboť u obce byl sveden boj, muselo býti pohřbeno 15 Němců na Kopech a několik koní a uklízeno po rozstříleném ležení uprchlíků.
Hudčice, dne 7. března 1946
František Kadlec
předseda
Předešlé informace poskytla "Pamětní kniha obce Hudčice", založená v r. 1932, která však v poslední době nebyla vedena. Pokračujme tedy dále.
Od r. 1965 do r. 1989 postavena autobusová čekárna, provedeno vyasfaltování komunikace do Slavětína a Drahenic, postavena zcela nová komunikace do Bubovic, zřízena kanalizace od budovy obec. úřadu do potoka a od rodinných domků při cestě do Bubovic. Byla postavena nová prodejna potravin a následně prodána. Byly zřízeny nové lávky přes potok, nové tenisové hřiště, klubovna pro mládež. Občané postavili několik nových rodinných domků, hlavně za budovou obec. úřadu a při komunikaci do Bubovic. Zemědělské družstvo zřídilo nový provozní areál při východním okraji obce (ustájení dobytka, opravárenské dílny, sociální zařízení pro zaměstnance) a postavilo obytný dům o 8 bytech při komunikaci do Bubovic.
V roce 1990 se obec odděluje od obcí spravovaných Místním národním výborem Volenice se sídlem v Bubovicích a v obci vzniká samostatný Obecní úřad. Starostou obce je zvolen Ladislav Truhlář. Na přelomu r. 1991 a 1992 je v obci zřízeno nové elektrické vedení posílené o další transformátor i nové veřejné komunikace. V r. 1993 je provedena oprava kaple - nová krytina, nové venkovní omítky, okapy. Je vybudována nová čekárna u autobusové zastávky. Roku 1994 zřízena klubovna v podkroví hasičské zbrojnice a na zbrojnici osazena nová krytina.
Obec prodává budovu "staré školy", ve které je v současnosti prodejna potravin. Sídlem obecního úřadu se stává budova školy, ve které je v provozu mateřská školka a byt. Školka je později pro nedostatek docházejících dětí zrušena.V současné době obec finančně přispívá rodičům dětí, které děti dopravují do školky v Bubovicích, na dopravu. Obec nakupuje kontejnery pro odpad.
V následujícím roce 1995 obec zavádí sběr odpadu do kontejnerů, jež jsou odváženy na skládku do Chrástu. Na zařízení této skládky se finančně podílí i obec.
Je zakoupena sekačka trávy, kontejnery na vytříděný odpad.
Obec pořizuje v roce 1996 pro hasiče nové oděvy a vybavení do klubovny. Jsou zřízena svodidla na křižovatce státní silnice a komunikace do Bubovic. V budově obec. úřadu jsou instalovány nové kotle na vytápění plynem místo dosavadního kotle na koks.
V roce 1997 je zpracována Urbanistická studie obce, stromky osázen pozemek u "Stráže", zřízen nový asfaltový povrch komunikace okolo obecního úřadu do areálu zemědělského družstva včetně osazení obrubníků a obnovení chodníků.
V r. 1998 provedena nová elektroinstalace v kapli, položeno nové potrubí přívodu vody z potoka do rybníčku "Tonďáček". Prodlouženo veřejné osvětlení k zastávce ČD a k č.p.44.
V roce 1999 zakoupena motor. pila, instalováno dopravní značení komunikací v obci, položeno nové potrubí z potoka do rybníčku "Prostřední", zakoupeno a osazeno zrcadlo u křižovatky komunikace od obec. úřadu k státní silnici, postaven plechový sklad pro stroje a zařízení obce.
V roce 2000 byl položen nový asfaltový koberec komunikace u zastávky ČD, zakoupen traktor a zahájena rekonstrukce přízemí budovy obecního úřadu.
Rekonstrukce byla dokončena v 2001, zakoupeno i vybavení nábytkem. Obec se stává členem mikroregionu,"Třemšín". Je pořízena sekačka a mulčovač pro údržbu veřej. zeleně, zhotoveny lavice a stolky do parku.
V obci vyvíjí činnost místní spolek rybářů, Myslivecké sdružení a Sbor dobrovolných hasičů. Podnikatelská činnost je hlavně v oblasti zemědělství, kamenictví a stavebnictví. Při údržbě veřejné zeleně a pořádku na celém území katastru obce se může obecní úřad vždy spolehnout na pomoc uvedených spolků a sdružení a zejména občanů - důchodců.
Zdroj: Hudčice 2002. Tato publikace je vydána k příležitosti setkání rodáků obce s dalšími občany obce, dne 6. července 2002.
